Pohybujeme se na pomezí dvou prostorů – japonské krajiny a konkrétního interiéru či jeho fragmentu, avšak Eva Sakuma hranice mezi nimi stírá. Jde spíše o kombinaci obou prostorů, nikoli o jejich vzájemné popření. Z tohoto propojení vyvstává iluze prostoru třetího, zdánlivě snového, jenž je však ve své podstatě daleko reálnější než prostory, z kterých vzniká.

Právě zde dochází k hlubokému, až kontemplativnímu propojení člověka a krajiny v daném prostoru a čase. Jakoby sám prostor vyrůstal zevnitř obrazu, rozšiřoval se a pronikal celým interiérem, aby se nakonec propojil s okolní přírodou jako symbolem života. Pohled diváka tak není uzavřen do bloku hmoty, ale otevírají se před ním nové možnosti lidského vnímání, a to s hlubokým porozuměním pro krásu morfologie přítomných reliéfů.