Jiří Bartoš - Missing 17.9. - 8. 10. 2025
MgA. Jiří Bartoš je absolventem ateliéru malby na pražské UMPRUM. Jiří pracuje na pomezí tradiční malby s přesahem do intermediální umělecké praxe. Ve své tvorbě využívá specifický vizuální jazyk, v němž zobrazuje své osobní zkušenosti a životní situace, jejichž hlavním pilířem jsou vzájemné lidské vztahy. Základní koncepty jeho tvorby vyvolávají pocity odloučení, ztráty, paralelně i pocit úlevy a nového začátku. Tento jazyk Bartošovi umožňuje překládat jeho životní situace tak, aby byly srozumitelné pouze prostřednictvím osobní interpretace a emočního vkladu autora.
„Od svých uměleckých začátků jsem se věnoval především malbám květin a zvířat. Přírodní motivy pro mě byly přirozeným jazykem – vyrůstal jsem na malé dědině na Moravě, kde fauna a flóra tvořily nedílnou součást každodennosti. V obrazech jsem často propojoval tuto zkušenost s tématy ekologie, křehkosti přírodních cyklů a vztahu člověka k prostředí, které ho formuje. Byl to způsob, jak vyjádřit úctu k tomu, co mě obklopovalo v dětství – k tomu, co ve mně zakořenilo. S postupem času se ale moje tvorba začala proměňovat.
Přestěhování do Prahy, život ve městě a zároveň jistý odstup od přírody, která pro mě bývala samozřejmou kulisou, mě přivedly k hlubšímu vnitřnímu procesu. Začal jsem se víc zabývat vlastním dětstvím, vzpomínkami, tím, jak nás minulost formuje – a jak se k ní v současnosti vztahujeme. Ve městě mi chyběl nejen samotný fyzický kontakt s přírodou, ale i ten nenápadný rytmus života, který byl spjatý s krajinou. Pocit, že všechno má svůj čas, že věci se dějí v cyklech, ne lineárně. Tímto přemýšlením se má pozornost postupně přesunula od konkrétních forem – jako jsou květiny nebo zvířata – k nehmotným motivům. Jedním z nich se stala obloha a mraky. Fascinuje mě, jak jsou neuchopitelné, proměnlivé a přesto tak přítomné před našima očima jako něco, co umíme přesně pojmenovat.
Stejně jako vzpomínky – neustále se mění, stírají, skládají do nových tvarů, nikdy nejsou úplně přesné, a přesto v nás hluboce zakořeněné. Mraky pro mě začaly být metaforou lidské paměti. Jsou jako pulzující systém – neklidný, krásný, melancholický, vždy v pohybu. Tato proměna v mé tvorbě nebyla náhlá, spíš pomalá a přirozená. Vlastně jako když dlouho sledujete obzor – nejdřív si všímáte detailů pod sebou, rostlin a života v trávě, ale postupně vám oči sklouznou vzhůru a začnete vnímat širší kontext. Obloha se najednou stane prostorem, kde se všechno potkává – světlo, čas, vzpomínky, ticho i pohyb. A já si uvědomil, že právě to chci a potřebuju teď malovat.“
