Eva Sakuma - Stín obrazu 1.6.-30.6.2020

Stín obrazu je pojmenováním výstavy a současně názvem jednoho z obrazů, které představí autorka Eva Sakuma na své již třetí samostatné výstavě v prostorách galerie praguekabinet. 

Obrazy Evy Sakumy se ocitají v meziprostoru, kde zšeřelé není protikladem prosvětlování, neboť obojí k sobě patří a vzájemně se doplňuje. Stromy, rostliny, kameny, voda, nebe, noc, den, svítání i stmívání, les a jeho vůně, ticho a stín, jsou v životě autorky spolu s hudbou nejenom zdrojem inspirace, ale také tajemným světem, kam člověk může jen nahlédnout bez možnosti skutečného poznání. Ve svých malbách vytváří Eva Sakuma imaginární prostory s abstrahovanými fragmenty reality, které jako rezidua předmětnosti cílí do podvědomí diváka a dodávají jejím obrazům na větší intenzitě vnímání stínů zapomenutých předků a světla současnosti.

Nynější expozice se liší od těch již uplynulých především výraznou vnitřní koherencí vystavovaných děl, neboť vytváří kompaktní celek, a to jak svou formou, tak i obsahem. Pivoňky, které jsou téměř na každém obraze jsou jakousi metaforou štěstí, které ztrácí již svým prostým trváním. Avšak zároveň jejich podmanivá krása nutí diváka k zastavení a uvědomění si důležitosti jakési stagnace v neustálé snaze o pokrok ve smyslu emancipace nad přírodní závislostí. Na první pohled by se mohlo zdát, že květy pivoněk jsou v tomto cyklu obrazů motivem hlavním, avšak mnohem více jsou spíše jakousi záminkou vnitřní soudržnosti a připomínkou toho, že vše spolu souvisí.  Stejně tak se i v jakémkoliv z devíti obrazů zrcadlí kus dalšího, fragment jednoho je součástí druhého, v každém je ukryta vzpomínka na jiný. Někde jsou pivoňky černobílé, jinde barevné, objevují se v pozadí nebo naopak v popředí obrazu, v rámu i mimo rám, jako by nebylo možné uchopit a definovat začátek ani konec příběhu starých pivoněk. Přesto upoutávají oko pozorovatele nejen svou smyslnou krásou, ale také svou pomíjivostí, a tak se stávají ideálním symbolem delikátního poslání přinášet divákovi příležitost ke konfrontacím. Na mentální úrovni nám připomínají svět a tradiční představy o jeho zobrazení, ale zároveň jsou oproštěny od realismu a konkrétnosti, a proto mnohem lépe nacházejí cestu na emocionální úrovni k základním pocitům a konceptům, z nichž se skládá náš život. Navazujeme vztah mezi naším vnitřním světem a okolní krajinou, díky čemuž si více než kdy jindy uvědomujeme dočasnost a pomíjivost lidského konání. Obrazy Evy Sakumy člověka přesahují, posunují realitu do vnitřního, hlubšího a vzájemného vztahu člověka s přírodou. 

Kurátorka výstavy Ela Suárez Illerias