Eva Sakuma - Zdánlivé obrazy 2.5.-31.5.2016

„Malba a krajina se prostupují, pohled z okna skýtá skutečný obraz každý den.“1

Obrazy Evy Sakumy obsahují motivy, symboly a ikonografické prvky, jež jsou specifické pro tradiční japonskou kresbu, avšak díky své signifikantní štětcové technice a netradiční kompozici zvýrazňující ornamentální skladbu krajinomalby překračují čistě formální zobrazení viděných realit. Obraz je pak spíše vizuální zkratkou reálného topos tím, že slučuje několik pohledů do jedné, imaginární kompozice vycházející z individuálního výtvarného přístupu odmítajícího jakékoliv obrazové klišé. Naopak stojíme tváří v tvář obrazům, které mají osobitou atmosféru a náboj génia loci.

I když není v obraze namalována lidská postava, nelze jednoznačně tvrdit, že obraz pomíjí lidský prvek – ten představuje v obraze autorčina mysl, která se odráží právě ve způsobu výtvarného vyjádření a v určité obrazové symbolice, z níž je cítit obrovská úcta a pokora k přírodnímu makrokosmu v propojení s mikrokosmem lidské duše. Nesmírně poutavé je autorčino specifické optické propojení pohledu z domu do krajiny. Do sebe uzavřené formy prostoru interiéru, mající různou míru distance a autonomie ve vztahu ke krajině, se vztahují k řádu, kde místo a čas jsou podružnými ukazateli.

Pohybujeme se na pomezí dvou prostorů – japonské krajiny a konkrétního interiéru či jeho fragmentu, avšak Eva Sakuma hranice mezi nimi stírá. Jde spíše o kombinaci obou prostorů, nikoli o jejich vzájemné popření. Z tohoto propojení vyvstává iluze prostoru třetího, zdánlivě snového, jenž je však ve své podstatě daleko reálnější než prostory, z kterých vzniká. Právě zde dochází k hlubokému, až kontemplativnímu propojení člověka a krajiny v daném prostoru a čase. Jakoby sám prostor vyrůstal zevnitř obrazu, rozšiřoval se a pronikal celým interiérem, aby se nakonec propojil s okolní přírodou jako symbolem života. Pohled diváka tak není uzavřen do bloku hmoty, ale otevírají se před ním nové možnosti lidského vnímání, a to s hlubokým porozuměním pro krásu morfologie přítomných reliéfů. To vše dohromady umocňuje poklidnou až tajemnou atmosféru obrazů, neboť se podobně jako hudba dotýkají čehosi posvátného, co nás hluboce zasahuje.

Estetika obrazů Evy Sakumy prostupující do filozofické roviny a duchovní meditace probouzí spojení niterného prožitku člověka s vnějším prostorem krajiny. Díky dialektickému překrývání perspektiv divák cítí jisté znejistění z onoho nelogického spojení různých ploch, ať už přírodních či arteficiálních, které se v reálném světě nemohou spojit. Přirozeně pak vyvstává otázka reality a iluze v umění – na jedné straně jsou v obrazech zdůrazňovány vnější viditelné formy vnímané výhradně smyslově a na straně druhé se odehrává vnitřní podstata děje podléhající kontinuálnímu a nikdy nekončícímu procesu změny, který je vizuálně neuchopitelný. Objektivní zkušenost vnímání reality daná místem a časem zde podléhá subjektivní vizi skutečnosti a způsobu jejího ztvárnění.